Toulání mezi slovy

TÝDEN.CZ

Víra, naděje, nenávist

Pojem Zvrhlé umění - Entartete Kunst pochází z estetické dílny německých nacistů. Sám Vůdce se v mládí toužil stát umělcem a jeho kýčovité obrázky jsou dnes uchovávány pro svůj pikantní původ v sejfech sběratelů. V galeriích by působily komicky.

Frustrace z malířského neúspěchu byla možná jedním z motivů Hitlerovy nenávisti k modernímu umění, dalším důvodem byla jeho naprostá absence vkusu. A tak se na index zatracovaného umění dostala díla světových géniů, zatímco sami umělci, jestliže včas z Německa neuprchli, neměli šťastný osud. Pokud neskončili na popravištích a ve vyhlazovacích koncentračních táborech, mohli hovořit o štěstí, i když byli pronásledováni a nesměli publikovat, vystupovat a vystavovat.

V roce 1937 uspořádali nacisté v Mnichově propagandistickou výstavu, která měla za cíl předvést nepřátelské „neněmecké“ a „židobolševické“ obrazy. Na výstavě nazvané Entartete Kunst bylo představeno pět tisíc děl vynikajících malířů, jako například Maxe Ernsta, Vasilije Kandinského, Marca Chagalla, Paula Kleea, Oskara Kokoschky, Henri Matisse, Pabla Picassa, ale i Vincenta van Gogha. Tato výstava byla navštěvována skutečnými milovníky umění, ti ji ovšem přijímali zcela jinak, než jak zamýšlela Hitlerova propaganda.

Zanedlouho byla celá řada děl zničena a s uměleckou tvorbou byl v Německu konec. Přípustné byly jen takové projevy umění, které oslavovaly nacionální socialismus, Vůdce a germánskou rasu. Není náhodou, že tento nacistický styl je fakticky totožný se stylem socialistického realismu, který ovládal komunistické panství. Totalita plodila kýčovité malůvky a monumentální sochy svalovců, prsatých plavých zemědělkyň a hrdinných vojáků. Nacismus i komunismus produkoval stejný ideál a stejné zlo.

Pokud bychom doufali, že tyto propagandistické útoky proti svobodě umělecké tvorby skončily s pádem Stalinova kultu, propadali bychom naivnosti. Není to tak dávno, co jedna nacistická hospodská vytáhla do boje s moderním (židovským) uměním ve jménu své nacionálně socialistické estetiky. Tehdy jsme si z ní dělali legraci, neboť ve své nevzdělanosti a hlouposti byla spíše trapná a úsměvná než přesvědčivá.

A kdopak se to řadí po bok „malíře“ Dolfíka a nacistické výčepní? Nějaký primitiv z Dělnické strany nebo politruk na penzi? Ale kdepak. Tentokrát je to relativně vzdělaný (i když asi jen výběrově) a politicky ambiciózní konzervativní katolík Michal Semín. Svou úvahu dokonce bezostyšně nazval Zvrhlé umění jako symptom zvrhlé doby. Svůj k svému. Po krátkém apokalyptickém úvodu cituje článek Branislava Michalky plný odporu k tomu nejlepšímu, co v posledních desetiletích v kultuře vzniklo:

“Žijeme v mimořádně zvrhlé době. Nemám tím na mysli jen vyšší výskyt hříšného jednání, to by po Adamově pádu byla v různé míře zvrhlá každá doba. Ta dnešní je zvláštní a mimořádná především tím, že zlo je vydáváno za dobro a dobro za zlo. Se zvrhlým jednáním potratářů či samcoložců se setkáváme v každé době křesťanské éry, ale jen v té současné jsou zabíjení nevinných lidských osob či sodomie “lidským právem”. Základní příčinou tohoto stavu je pak další dějinně mimořádný jev – vykázání náboženství z veřejné sféry. Západní svět, zplozený Francouzskou a Americkou revolucí (lišících se průběhem a okolnostmi, ve svých důsledcích však vedoucích ke stejným koncům), vyvádí stát z pod vlivu náboženství. Tím dochází ke zbožštění státu či jiných ryze nitrosvětských institucí či zájmů, neboť trůn, z něhož byl Bůh svržen, nemůže zůstat neobsazený. Hodnotová a světonázorová neutralita státu je iluzorní a kdo se na ní pozitivně odvolává, je buď mdlého rozumu, nebo s námi nemá čisté úmysly.

Tam, kde se lidé i veřejná moc neřídí poznatelným přirozeným mravním zákonem a zásadami zjeveného náboženství, tam se přirozeně prosadí jiné, totiž zvrhlé, „pravověří“. Zatímco se tedy rouháme, rozvádíme, „přerušujeme“ nechtěná těhotenství, provozujeme státem chráněnou sodomii či lichvaříme, zakazuje se nám kouřit, spravedlivě diskriminovat či věšet kříže ve školách.

Tato zvrhlost se též projevuje na poli kultury a umění. V posledních dnech se v novinách psalo o údajném porušování svobody uměleckého vyjadřování, když se Řád sv. Voršily, jemuž patří galerie Nová síň, rozhodla ukončit pobuřující výstavu Romana Franty. Pobuřující, neboť zvrhlou.

Jak se má správně smýšlet o zvrhlém „umění“? V posledním čísle časopisu Te Deum (2009/6), v článku pravidelného slovenského přispěvatele Branislava Michalky, snad mnozí z vás najdou tolik potřebné poučení.”

……………………………..

Zatímco dosud bylo možné s tímto pánem prudce nesouhlasit, zdálo se, že je to alespoň člověk s jistou úrovní a že by přirovnání k oné potetované náckyni odmítal. Nyní víme, že je to nejen hlupák a kulturní negramot, ale také člověk, jemuž by neměla být svěřena žádná politická moc. Politiků žvanících do umění již bylo dost a já rozhodně nestojím o to, aby mé obrazy cenzuroval nějaký náboženský fanatik, pro něhož je vrcholem umění barvotiskový obrázek Panny Marie Lurdské. Děkuji, nechci.

Přečtěte si pozorně úvahy panů Semína a Michalky a zamyslete se nad jejich nenávistným tažením proti velikánům světového umění. Jak dlouho by trvalo, než by pan Semín jako poslanec v parlamentu ve jménu náboženství  navrhl pálení obrazů?

Mimochodem, víte, kdo je autorem tohoto svatého obrázku?

Ano, jakýsi zcela nevýznamný malíř Hitler. Předpokládám, že tohle je ten ideál, který by pan Semín rád prosadil ve výtvarném umění?